Rostoucí životní úroveň vyšší spokojenost nezajistí. To ale neznamená, že nám neprospívá

Niclas Berggren, ekonom, Fakulta podnikohospodářská VŠE

Představte si zemi, která učiní studium na vysoké škole dostupnějším pro více lidí. Přepokládejme, že absolventi získají lepší práci, vyšší příjem a přístup k podnětnějšímu kulturnímu i společenskému životu. Souběžně si mohou osvojit také vyšší nároky na kariéru, volný čas i sami na sebe. Když se jich pak zeptáme, jak jsou spokojeni se životem, mohou odpovědět stejně jako před reformou, nebo dokonce i hůř. Znamená to, že jim vzdělání uškodilo?

Je to podobné, jako když člověk dostane přidáno. Obvykle jej to potěší. Po nějaké době si ale na vyšší příjem zvykne a podle toho upraví i svou životní laťku. Nákladnější dovolená, lepší restaurace nebo větší byt se postupně promění z luxusu v samozřejmost.

Tento mechanismus popsal už filosof Arthur Schopenhauer, který chápal lidský život jako nekončící snažení. Uspokojení jedné potřeby obvykle bývá pouze dočasné, protože její místo brzy zaujme potřeba další. Moderní ekonom by řekl, že se přizpůsobuje naše referenční úroveň.

Přirovnal bych to k běhu na běžeckém pásu: člověk běží vpřed, namáhá se, a přesto zůstává na místě s ambicí uběhnout toho ještě víc. A nemusí jít jen o peníze. Totéž může platit pro vzdělání, kariérní postup nebo společenské postavení.

Americký ekonom Frank Knight šel ve své úvaze ještě dál. Podle něj nejde jen o to, že se po dosažení jednoho cíle objeví další. Člověk nové ambice a zájmy rozvíjí a tříbí. Vzdělání a zkušenosti mu totiž umožňují vnímat nové možnosti, po kterých dříve ani netoužil nebo mu připadaly nedostupné.

Člověk se například začne zajímat o filosofii. Zpočátku mu myšlenky nejznámějších filosofů mohou připadat málo srozumitelné a studium ho stojí čas i námahu. Postupně však získává stále přirozenější schopnost rozpoznat významy a souvislosti, které mu dříve unikaly. Podobný posun lze zažít v lecjaké oblasti či činnosti, včetně pohybu a sportu.

Důležité to je proto, že i když nás naplňování cílů a tužeb nutně nečiní spokojenějšími, získáváme cenné zkušenosti a dovednosti, díky kterým je náš život bohatším a rozmanitějším. Jinými slovy, život opravdu může být podle širšího hodnotového měřítka lepší a kvalitnější, a přesto se nemusí jevit jako šťastnější.

Dobré je si na to vzpomenout, až někdo bude operovat s ukazatelem subjektivního blahobytu, který se v poslední době stále častěji využívá při hodnocení veřejných politik. Údaje o tom, jak lidé sami hodnotí své štěstí a životní spokojenost, sice odhalují aspekty lidského života, které tradiční ekonomické ukazatele typu růstu mezd či HDP přehlížejí. Potíž nastává tehdy, když je začneme považovat za hlavní metriku toho, zda se lidem žije lépe.

Stagnace nebo dokonce pokles spokojenosti může tedy znamenat dvě velmi rozdílné věci: člověku se buďto opravdu zhoršily životní podmínky anebo akorát mohl získat nové schopnosti, příležitosti a ambice, které ještě nestačil naplnit. O který z případů jde, jen ze škály životní spokojenosti nevyčteme.

Nemá proto smysl se ptát pouze na to, zda se lidé po určité reformě cítí spokojenější či šťastnější. Když už, tak je potřeba ptát se na víc věcí a také trochu jinak. Třeba na to, jakou úroveň příjmu pokládají za dostatečnou, co považují za pracovní úspěch. Popřípadě zda získali nové schopnosti a příležitosti. Dává jim život větší smysl a pocit naplnění? Mají větší svobodu rozhodovat o své budoucnosti? A změnila se spolu s jejich životní situací také jejich očekávání a životní standardy?

Návod na dosažení co nejvyšší spokojenosti v životě je totiž jednoduchý: nemějte od života příliš vysoká očekávání. Člověk s minimálními ambicemi může být skutečně spokojený. Nízké nároky od života však mohou zároveň odrážet omezené příležitosti, zatímco ty vysoké bývají spojeny s učením, rozvojem schopností, samostatností a smyslem života.

Chceme-li proto veřejné politiky hodnotit smysluplně, měli bychom se ptát nejen na to, jak se lidé cítí, ale také na to, co jim jejich život umožňuje dělat a kým se díky němu mohou stát.

Komentář vznikl pro časopis Ekonom: https://ekonom.cz/c1-67927080-rostouci-zivotni-uroven-vyssi-spokojenost-nezajisti-to-ale-neznamena-ze-nam-neprospiva

Podkladem pro komentář jsou výstupy studie Happiness, higher wants, and policy evaluation