Jak příběhy o úspěchu zelené transformace posilují postavení EU ve světě

Energetická transformace byla zdůvodňována především jako odpověď na klimatickou změnu. Nová studie Zbyňka Dubského a Štěpánky Zemanové z Katedry mezinárodní studií a diplomacie FMV VŠE v prestižním akademickém časopisu European Security však ukazuje, že v pojetí Evropské komise jde o víc: o projekt prezentace moci, bezpečnosti a globálního postavení Evropské unie jako takové. Energetická transformace se stává součástí širší geopolitické strategie, v níž se prolíná spolupráce, soupeření i otevřený konflikt.  

Autoři ve studii ilustrují, jak Evropská komise oficiálně komunikuje o energetické transformaci v kontextu moci a jaké příběhy; takzvané narativy přitom volí. Tyto narativy totiž nejsou jen popisem reality, ale mohou ji aktivně spoluvytvářet. Komise jejich prostřednictvím představuje EU jako silného a úspěšného globálního aktéra v nové realitě geopolitiky čisté energie.  

Energetika jako příběh o moci 

První z těchto narativů vykresluje EU jako silnou, konkurenceschopnou ekonomickou mocnost. Zelená transformace je chápána jako příležitost získat technologický náskok, posílit evropský průmysl a snížit závislost na dovozu fosilních paliv. Čisté technologie, vodík či strategické suroviny se v tomto přístupu stávají novým předmětem globální soutěže.  

Druhý narativ staví EU do role normativní a transformační mocnosti. EU se prezentuje jako globální lídr, který udává pravidla klimatické a energetické politiky. Snaží se je prosazovat i za hranicemi samotné unie. Energetická transformace je zde spojena s principy a hodnotami udržitelnosti, spravedlivé transformace a odpovědnosti. 

Evropský model má fungovat jako vzor, který budou ostatní následovat, i když autoři upozorňují, že tento hodnotový rámec je v praxi uplatňován selektivně, jelikož někde trvá na hodnotách, jinde je potlačuje, když hledá možnosti energetické spolupráce.  Jak vysvětlují autoři studie: “Evropská unie mluví o hodnotách, jako jsou demokracie a spravedlnost, ale když jde o energetické zdroje, někdy s nimi zachází pružně, spolupracuje i s problematickými režimy, pokud je to strategicky výhodné, a jindy se na hodnoty odvolává jako na důvod, proč spolupráci odmítnout.” 

Po invazi na Ukrajinu: energetika jako otázka bezpečnosti 

Třetí příběh je geopolitický. Po ruské invazi na Ukrajinu se energetika stala otázkou bezpečnosti a strategické autonomie. Odklon od ruských fosilních paliv je v pozici Komise vykreslován jako nutný krok k posílení evropské suverenity, zároveň oslabení geopolitických soupeřů (zejména Ruska), ale také jako krok spojený s vítězstvím v konfliktu na Ukrajině. Energetická transformace tedy není projektem dekarbonizace, ale nástrojem moci v prostředí rostoucí globální rivality.  

Tyto tři přístupy pak spolu vytvářejí novou „mapu“ energetických vztahů EU. EU jako centrum hodnot a technologického know-how je umístěna v jejím středu. Nejblíže jsou jí „hodnotově spříznění“ partneři, dále pragmatičtí dodavatelé a strategičtí partneři mimo evropský hodnotový rámec. Na opačném konci pak stojí Rusko jako vyloučený aktér, zatímco Čína osciluje mezi spoluprací a rivalitou.  

Ambice versus realita 

Autoři však zároveň upozorňují, že tento geopolitický přístup má i svá rizika. Víra v transformační sílu energetické politiky v sobě obsahuje vznik nových závislostí na surovinách, technologiích či dodavatelích. Evropská komise podle autorů někdy spoléhá více na sílu prezentace zmíněných narativů než na materiální realitu a schopnosti.

Jak autoři dodávají: „Úsilí Evropské komise konstruovat prostorové zóny energetických vztahů však není nutně doprovázeno schopností prostřednictvím nich skutečně konsolidovat moc.“ To jinými slovy znamená, že Komise sice vytváří ambiciózní představu o novém uspořádání energetických vztahů, ale nemá vždy dostatek reálných nástrojů a síly tuto představu naplnit. 

Zda tento ambiciózní geopolitický příběh o energetické transformaci uspěje, zůstává otevřenou otázkou. Právě vyrovnání se s napětím mezi politickými narativy a skutečnými ekonomickými a geopolitickými limity bude podle autorů rozhodující pro budoucí roli EU v realitě energetické transformace.