Dluhový limit funguje. Starostové reagují dřív, než přijdou sankce.

Co přiměje starostu hlídat zadlužení obce? Hrozba, že obec přijde o část daňových příjmů, nebo strach, že se bude veřejně označen jako fiskálně nezodpovědný? Nový výzkum Lucie Sedmihradské a Markéty Arltové z Fakulty financí a účetnictví VŠE z roku 2025 ukazuje, že právě druhá motivace může být překvapivě silná.  

V roce 2017 vstoupil v České republice v platnost Zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti (Zákon č. 23/2017 Sb.). Pro obce zavedl jednoznačné číselné kritérium: dluh územního samosprávného celku by neměl přesáhnout 60 % průměrných ročních příjmů za poslední čtyři rozpočtové roky. Pokud obec tuto hranici překročí, musí dluh v následujícím roce snížit nejméně o 5 % z rozdílu mezi skutečnou výší svého dluhu a stanoveným limitem. V opačném případě Ministerstvo financí rozhodne o pozastavení části sdílených daňových příjmů. 

Zákon tak vytvořil jasnou a veřejně srozumitelnou hranici mezi „přijatelným“ a „rizikovým“ zadlužením obce. Právě tato viditelnost se ukazuje jako klíčová. Pravidlo nezačalo fungovat pouze jako technický nástroj fiskální kontroly, ale také jako reputační signál vůči občanům, médiím i politické opozici. 

Přirozený experiment na 676 obcích v ČR 

Autorky se zaměřily na 676 českých obcí, jejichž poměr dluhu se v letech 2015 až 2020 pohyboval kolem hranice 60 % průměrných příjmů, v rozmezí 55 až 65 %. Tyto obce jsou si ekonomicky velmi podobné, liší se ale v jednom: některé se nacházejí těsně nad limitem (a podléhají monitoringu i hrozbě sankcí), jiné těsně pod ním. Tento přirozený experiment umožnil porovnat, jestli a jak se chování obcí na obou stranách hranice liší a sledovat ho v různých fázích zavádění pravidla. 

Než pravidlo vzniklo, hranice neexistovala. V roce 2015, tedy ještě před schválením zákona, se chování obcí těsně nad a pod budoucím limitem nijak významně nelišilo. To ukazuje, že hranice 60 % není sama o sobě ekonomicky stanoveným zlomem; její účinnost stojí a padá s tím, jak ji vnímá Ministerstvo financí, veřejnost a média. 

Po zveřejnění zákona reagovaly obce ještě dřív, než musely. Mezi lety 2016 a 2017, kdy už bylo známo, že limit bude platit, začaly obce těsně nad hranicí snižovat své úspory a využívat je ke snižování dluhu. Konkrétně v průměru o zhruba 0,7 procentního bodu průměrných příjmů. Cílem zkoumaných obcí bylo dostat se pod stanovenou hranici dříve, než se začne vůbec daná věc vyhodnocovat.  

„Na základě studia literatury jsme dané očekávaly, ale stejně nás ta skutečnost a síla překvapila,“ uvádějí Lucie Sedmihradská a Markéta Arltová (2026). Po nabytí účinnosti  začaly reagovat obce i těsně pod limitem. Od roku 2018 dále výzkum ukazuje, že obce, které se k hranici nebezpečně blížily zespodu, aktivně snižovaly dluh, aby se kritickou hranici vůbec nedostaly.  

Proč pravidlo funguje, i když se sankce nepoužijí? 

Autorky to vysvětlují pomocí teorie tzv. blame avoidance – tedy snahy vyhnout se obvinění a veřejné kritice. Pro starosty a zastupitele je vyhlídka, že obec skončí na veřejném seznamu jako příklad špatného hospodaření, často závažnější než hrozba finanční sankce.  

Podobný mechanismus funguje například v Norsku, kde existuje tzv. Robekův seznam obcí, které neplní požadavek na vyrovnaný rozpočet. I tam výzkumníci popisují, že obavy z umístění na seznamu motivují radnice silněji než formální postihy. 

Co z toho plyne pro tvůrce politik? 

Studie přináší poznatky, které jsou důležité při navrhování fiskálních pravidel pro veřejnou správu. Reputační riziko a obava z veřejné kritiky dokážou chování vedení obce ovlivnit dříve a často spolehlivěji než formální sankce. A v důsledku toho může být transparentní monitoring s veřejným reportingem levnější a v některých případech účinnější alternativou ke tvrdým sankčním mechanismům. Toto je relevantní pro úvahy o budoucí podobě pravidel rozpočtové odpovědnosti pro obecní samosprávy.  

Výzkum zároveň využil mimořádně vhodnou metodologickou příležitost: schválená legislativa vytvořila jasný předěl, který umožnil sledovat změnu chování českých obcí moderní kvazi-experimentální metodou. Právě kombinace relevantního institucionálního kontextu, dostupných dat a experimentálního přístupu umožnila publikaci studie ve special issue vybraného vědeckého časopisu věnovaném experimentálním veřejným financím a rozpočtování. 

Výzkum autorek Sedmihradská a Arltová (2025) byl publikován v časopise Journal of Public Budgeting, Accounting & Financial Management (2025) pod názvem Behavioral responses to fiscal rules: evidence from Czech municipalities.