Proč nerovnost ztěžuje spolupráci

Co se stane s důvěrou a spoluprací, když obě strany nemohou získat stejně? Tato otázka je ústředním bodem nového experimentu Alessandra Stringhiho, výzkumníka z Fakulty podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze, publikovaného v časopise Games and Economic Behavior.

V průběhu dějin společenských věd se nespočet myslitelů a badatelů zabývalo mechanismy důvěry, spravedlnosti a poctivosti v lidských vztazích. Není náhodou, že důvěra je často zmiňována jako jeden ze základních stavebních kamenů dobře fungující společnosti. 

Jednou z předních teorií, který poctivé a prosociální chování mezi lidmi vysvětluje, je touha vyhnout se vině a špatnému svědomí – tedy nepříjemné emoci, kterou lidé zažívají, když zradí něčí důvěru. Další významný myšlenkový proud tvrdí, že lidi k prosociálnímu chování motivuje přirozená averze k nerovnosti. 

„Obě teorie mohou v podobných podmínkách vysvětlovat prosociální chování, takže je často obtížné je empiricky rozlišit. Cílem experimentu bylo vytvořit prostředí, ve kterém budou mít obě teorie opačné prognózy,“ vysvětluje Alessandro Stringhi, který pracuje na Fakultě podnikohospodářské v rámci výzkumné skupiny Decision Lab se zaměřením na behaviorální psychologii a ekonomii. 

Jednoduchá hra na důvěru s klíčovým zvratem 

Laboratorního experimentu se zúčastnilo 128 účastníků a byl založen na klasické hře důvěry, ve které se hrálo o peníze ve výši několika eur. Každý hráč stanul buďto na straně „svěřitele“, nebo „správce“. Svěřitel se musel rozhodnout, zda zvolí bezpečnou možnost, a kolo ukončí s nižší odměnou pro obě strany, nebo zda bude správci důvěřovat a doufat v lukrativnější výsledek. V takovém případě pak bylo na rozhodnutí správce, zda se zachová prosociálně a rozdělí větší obnos férově mezi oba hráče, či zda se kvůli pár eurům navíc zachová sobecky a svěřitelovi nedá nic. 

Oba aktéři věděli, že důvěra následovaná spravedlivou reakcí povede k lepšímu a férovému výsledku pro obě strany. Svěřitel však musel stále zvážit riziko, že správce jeho důvěru zklame a bude jednat sobecky. 

Zásadní změna v experimentu byla jednoduchá: v jedné verzi hry vedla oboustranná důvěra k vyšší odměně pro svěřitele, zatímco odměny správce zůstaly stejné, jako v předchozí variantě hry. To znamenalo, že volba důvěřovat a rozdělit se nemohla vést k rovné odměně, jako tomu bylo předtím. Zároveň ale sobectví ze strany správců znamenalo pro svěřitele větší ztrátu a tudíž i provinění. 

„Tento design experimentu mi umožnil postavit obě teorie do přímého protikladu,“ říká Stringhi. „Pokud je v tomto kontextu relevantnější averze k vině a špatnému svědomí, správci by měli být ochotnější jednat prosociálně, protože by jinak svěřitele mnohem více poškodili. Na druhou stranu, pokud větší roli hraje averze k nerovnosti, prosociální chování správců by mělo klesnout, protože pro ně nevede k férové odměně,“ vysvětluje. 

Když se nerovnost zvýšila, důvěra a prosociální chování prudce poklesly 

Když se odměny vychýlily ve prospěch svěřitelů, správce mnohem méně často zvolili prosociální chování. Podíl prosociálních rozhodnutí klesl z přibližně 44 % v základní verzi hry na přibližně 20 % ve verzi s větší nerovností. 

Svěřitelé se zároveň staly méně ochotní důvěřovat správcům – jejich ochota riskovat, že spolupráce bude opětována, klesla zhruba o polovinu. Očekávání se posunula stejným směrem: očekávání férovosti a důvěry od ostatních se stalo výrazně méně častým. 

Zjištění experimentu naznačují, že v prostředí s výraznými rozdíly působí nerovnost jako silná brzda důvěry a spolupráce. „Když nerovnost roste, lidé reagují především na to, že výsledek nebude působit spravedlivě,“ tvrdí Stringhi. „Nerovnost tak podkopává důvěru a spolupráci způsobem, který převažuje i nad potenciálním pocitem viny spojeným se zradou důvěry,“ uzavírá.